Matky andělů

3. října 2018 v 17:02
Nesnáším devítky. Je to jenom číslo, na které já osobně svedu kde co, ale už 17 let mi strašně ubližují...
(dva mí velmi blízcí lidé zemřeli 19., v bytě číslo 19 nám nevydrželo manželství...)


Je 4.9.2009 a můj gynekolog mi právě sdělil, že v 19.týdnu těhotenství přestalo mému miminku bít srdíčko. Jako v mrákotách zaplatím 90kč za vyšetření mimo termín kontroly a vypotácím se ven z ordinace. Brečím, klepu se jako osika a exmanžel mě odvádí rychle pryč.
Balím si věci k nástupu do nemocnice. Je mi 23 let a netuším co mě čeká. doufám v zázrak, že mi něco píchnou, uspí a bude po všem až se vzbudím. Bože jak se mýlím. Medicína bohužel žádnou takovou pomoc nezná. Takže dostávám injekce do svalu, které pekelně bolí, je po nich nechutně špatně a zabírají u každé jinak, takže mi nikdo neřekne, jak dlouho mě jimi budou trápit. Nikdo neumí ani odhadnout jak dlouho bude tohle peklo trvat, než se miminko narodí mrtvé. (oficiálně je to tedy potrat, nikoli porod, ale probíhá to vlastně stejně). Léky mě ždímají odshora dolů. Nevím co mě bolí víc, psychika tomu taky nepomáhá. Ani fakt, že mě šoupli na samostatný pokoj. Úzký, hnusný a málo vysoko na skok z okna. (ano i tahle myšlenka mě napadla). Jsem případ, který nikdo nemá rád, takže si mě nikdo nevšímá, bojí se mě oslovit, popovídat si se mnou. Přitom to potřebuju nejvíc.
Nikdo mi nic nevysvětlil. Nikdo se neptá, jak mi je. Ani fyzicky, natož psychicky. Nenabízí mi pomoc psychiatra.
Dítě mě trápí dlouho.
Jeho konec pro mě přichází náhle, něco praskne, všude mokro, nenapadne mě v té hrůze nic lepšího než jít na wc. Zvoním na sestru. Vyklepaná, unavená, bolavá.
Jo to jste vy?? Nesu vám další injekci.
Už nebude třeba.
Ježíši to jste nemohla zůstat ležet? doufám, že jste nespláchla...

Připadám si jako vyvrhel.
Moje mrtvé dítě je na dně mísy, viděla jsem ho a to trauma si ponesu celý život.
sestra mě odvádí na pokoj, postel plnou krve stihl někdo převléct, mě převlékají do eráru, nic jiného na sebe nemám.

Přijdou tři doktoři na vizitu. Chtějí čekat na placentu, ale já ne. Vykřičím si sál. Je mi na zvracení, nikdo mi nechce nic dát, až na předsálí mi něco píchnou. Usínám. budí mě ještě na chodbě před zákrokem, přede mnou se něco zkomplikovalo, jdu na řadu později. Je mi to naprosto fuk.

Je po všem. Ležím na pokoji, prázdná, ale konečně mě nic nebolí, ani mi není zle.
Ještě víc jak měsíc se nedokážu dotknout svého břicha. Nemyju se na něm, jen po něm nechám téct vodu. Zradilo mě. Nejvíc jak mohlo.

Sestra na kontrole se prořekne, že moje dítě byl syn.
Mám štěstí v neštěstí. Moje tělo prodělalo silnou infekci, která zabila dítě, ale za pět minut dvanáct mi ještě dovolila mít další děti. Mrtvý plod byl v mém těle víc jak tři týdny. Mohu asi děkovat nahoru, že to nedopadlo hůř i pro mě.

Můj první andílek. Tadeáš.


Stopka na 6 měsíců. Citlivé vysvětlení genetičky proč se to stalo a že jsme zdraví jako rodiče a budeme mít ještě dětí, kolik chceme.

2011 - zdravý syn, nezměrné štěstí, nezměrná láska
2016 - další štěstí v podobě syna (jen už jsem vyměnila tatínka)

O 9 let později.
Je 29.9.
Stejná ošetřovna v nemocnici, jiná lékařka. Srdce miminka nebije - 21.týden.

Zajistím doma své dva kluky, balím věci do nemocnice.
Citlivá lékařka mi vše vysvětluje několikrát, dokud vše nepochopím. Přijímá mě na oddělení. Předtím mi vysvětluje postup, léky, co dělat na konci. Rovnou s tím nabízí široké spektrum léků proti bolesti, proti nevolnostem. Mluví se mnou. Odpovídá dokola. Nejsem jí jedno. Nejsem jen číslo do počtu.

Ukládají mě na nadstandard. Zdarma. Prý v té hrůze ať mám trochu komfortu. (má vlastní koupelnu a wc, což je neocenitelná věc)
První tablety na vyvolání. První dávka antibiotik.
Další tablety za tři hodiny a pokračovat budeme ráno. Mám se zkusit vyspat. Aspoň co bolesti břicha dovolí.
Mám noční můry. Moje miminko na mě klepe a prosí ať ho zachráním. Že je tady, že žije. Bohužel to není pravda. Sama jsem viděla ultrazvuk, už to poznám.
Myslím na svoje děti doma. Jsou oba úplně první noc beze mě. Spí tam pro jistotu babička.
Opustila jsem je narychlo jen s krátkým vysvětlením. Dojde jim to všem později.
I mně to dochází až s postupem času.
Je ráno. Každý mě chodí kontrolovat, ptají se mě, zajímají se.
Zaplaťbůh medicína pokročila v lécích, po tabletách mi špatně není, jen bolesti břicha, které jsou správné a na místě.
Přichází jedna prudší bolest u které přemýšlím, že si asi jako nehrdinka řeknu o injekci. Pak to zvláštně křupne a bolest na chvíli ustane.
Než nahmátnu zvonek za hlavou, začíná podivný tlak. Sestřička je tu hned. Zkontroluje situaci a volá lékařku.
Doktorka přibíhá a sedá si vedle na postel. Mluví na mě. Pomáhá mi už jen její přítomnost. Snad to nebude trvat dlouho.
Mám pocit, že si musím odskočit. Všechny víme, že to je jen opravdu závěrečná fáze potratu, přesto mě pustí. Ta postel je tak nedůstojná.
Sestřička zůstává nablízku. Gravitace funguje. Stíháme podložku, abych ušetřila sestře práci, která už tak v těhle případech není pěkná.
Doprovází mě k posteli. Lékařka bere nůžky, svorku, stříhá pupečník a odnáší dítě. Neviděla jsem ho schválně. Nechtěla jsem. Jen teď toužím vědět, co to bylo. Původně to bylo překvapení.
Za pár minut přichází lékařka zpět. Byl to chlapeček a na pohled na něm nic nebylo špatně.
Můj druhý andílek - Ondřej.
Placenta odejde spontánně opět na wc, tu zachytit nestihnu, ale nikdo se na mě nezlobí. Naopak mě obě chválí, že to bylo rychlé, potřebovaly to tak. Odnáší si k rozboru i tu.
Tu injekci na bolest jsme v mezidobí ještě stihly. Takže to nebylo tak nepříjemné.
Trochu se mi motá po ní hlava, ale vím, že se cestou do sprchy musím držet, takže nepadám.

Pustí mě ještě dnes. Abych mohla být s kluky.
Dostávám ještě dvě dávky antibiotik, spoustu rad a doktorka se mnou promlouvá o možnostech psychologa.
Bože. Druhé peklo. A přesto o dost jiné.
Přístup personálu byl tak ohleduplný, až je mi jich snad líto, že to musí zažívat s pacientkou.
Léky zabraly nad očekávání rychle a bez vedlejších účinků. Vše proběhlo nejvíc přirozeně jak mohlo, takže nebyl nutný žádný zákrok a tím pádem hojení bude rychlejší a šance na poslední pokus se zkracuje z půl roku na tři měsíce. lékařka mi říká i to, co by ostatní doktoři slyšet nechtěli. Pokud se rozhodnu dříve, je to jen na mně. (nerozhodnu, tři měsíce jsou dost na vzpamatování těla i hlavy)

Partner mě vyzvedává už na vrátnici. Doma na mě čekají děti, které mají očividnou radost, že mě vidí. Máma mě objímá a starší syn vyzvídá, proč pláču. Chápe smrt sourozence po svém. Pro něj to skončilo informací, byl, nebude. Nezlobím se. Trpělivě vysvětluju. Krátce, věcně, srozumitelně.
popovídáme si o pocitech víc až v následujících dnech a moc mě těší, že reaguje jak má a konečně snad chápe, co prožívám já.

Je to tragédie. Musím obvolat minimálně tři lékaře kam jsem jít měla a už nepůjdu, protože je to zbytečné.
Ale jde mi to lépe než před devíti lety. Zaprvé mi nezůstaly prázdné ruce, ale každý den děkuju za zdravé dva rošťáky, kteří zlobí jako by se nechumelilo. Udržují mě tak v chodu a relativním normálu.
Zadruhé tím, že jsem nevěděla pohlaví, cítím se mírně odosobněná a v tomhle případě je to sakra dobře.
Zatřetí jsem nevydržela a vyhledala na internetu podobné zkušenosti a vím, že může být i hůř.

Bolí to, ale vím, že to přebolí.
Rodina mě podrží.
Partner se rozhodl, že to zkusíme v novém roce naposledy a prostě to musí vyjít.
Jsem matkou dvou andělů. A dvou krásných synů, kteří obohacují mé dny.
Važme si každé chvíle, kterou v životě máme...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 3. října 2018 v 18:44 | Reagovat

Krásně napsáno, ale je v tom hodně smutku a zároveň naděje. Tví kluci vás oba potřebují, určitě vše překonáte.

2 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 3. října 2018 v 19:48 | Reagovat

Týnko, nevím jak zareagovat, jsem v šoku, nejsi sama a to je hlavní.

3 Týna Týna | 3. října 2018 v 20:01 | Reagovat

[2]: jo šok, to teď prožíváme všichni...
den za dnem bude líp, ale úplně to nezahojí ani čas a nejlepší náplastí bude do budoucna jedině následně zdravé dítě, nic jiného nepomůže

4 Alča Alča | 3. října 2018 v 21:07 | Reagovat

Je to smutné, ale stalo se a život jde dál. Máš štěstí, že již dva krásné raubíře máš, někdo nemůže mít ani jednoho. Myslím na Tebe a přeji hodně štěstí a hlavně zdraví.

5 Týna Týna | 3. října 2018 v 21:24 | Reagovat

[4]: zatím ten život dál moc nejde, to se nedá hodit za hlavu, ale bude líp
Děkuji za přání zdraví, budu ho potřebovat.

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 3. října 2018 v 22:59 | Reagovat

[5]: Víš, nesmíš přemýšlet o tom, jestli byl zdravý nebo ne, prostě mu nebylo souzeno žít. U nás jedna paní měla několik potratů než se jí podařilo pod dohledem lékařů a neustálého ležení, sezení, nicnedělání mít jednu dceru.  Soudím, že už pak nemohla mít další, protože dívka byla jedináček. Pokud ještě budeš mít, tak určitě nebudeš moci nic riskovat. Zřejmě tě uklidnil ten druhý syn a nešetřila jsi se.

7 matka matka | 3. října 2018 v 23:27 | Reagovat

Kdysi mi dost pomohl tento článek zveřejněný ještě na Novinkách:

https://lelek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=57320

A letos jsem viděla obraz namalovaný mladičkým hochem - setkání matky se synem. Něco nádherného, neskutečně krásného.

P.S. Andělé jsou....

8 matka matka | 3. října 2018 v 23:28 | Reagovat

Jsem ve spamu, prosím přečtěte si odkaz, děkuji. Zveřejňovat není nutno.

9 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 4. října 2018 v 18:51 | Reagovat

Tak hodně štěstí..

10 Týna Týna | Web | 5. října 2018 v 10:58 | Reagovat

[7]: mám dojem, že jsem ho kdysi četla

já taky vím, že mí chlapečci mi nahoře dávají pozor na ty, co mám doma

jen si moc přeju, aby se to už nikdy neopakovalo a mohli dávat pozor ještě na jednoho sourozence...asi jsem neskromná...

11 matka matka | 5. října 2018 v 13:38 | Reagovat

[10]: Jakožto člověk, kterému říkali různě - čarodějnice, citlivka, vědma, (sprosté názvy vynechám:-), bych vám to velmi, velmi přála. Ale předpovědět si to netroufám. Snad se Vám třeba ta princezna podaří.
Ale pozor - nikoliv za každou cenu, je třeba si udržet i vlastní tělo zdravé. Kluci zde Vás potřebují.
P.S. 2 vnuci slavili v sobotu narozeniny - pro mne to byla poslední možnost (vzhledem k jejich věku) darovat jim spolu s dortou pro každého i  panenku pro každého, aby se o jednu nervali. potěšila mne reakce jak na dorty, tak i na panenky,... příbuzní ze strany dcerčina přítele foťáky nešetřili a fotili,... a dorty tentokrát pochválili, že jsou i chuťově dobré,...

Jak napsala na jiném webu Soňa - život je přes všechno krásnej :-)
Tož se držme :-)

12 Týna Týna | Web | 5. října 2018 v 16:42 | Reagovat

[11]: ať je to klidně kluk, hlavně živý a zdravý

13 Romča Romča | Web | 9. října 2018 v 22:16 | Reagovat

Váš článek je srdcervoucí to si ani nedovedu představit tolik bolesti. I já jsem matkou roční dcerky a těhotenství jsem měla rizikové když mi byl rok zjistili mi cukrovku a měla jsem strach, že když budu těhotná tak co by mohlo být takže jsem se musela hodně hlídat. Sice doktoři na gynekologii říkali že vše dobrý a podle ultrazvuku měla mít o kilo míň a nakonec měla 4 740g takže to byla jízda s přirozeným porodem. Ale zvládli jsme to... Ale aspoň že máte dvě zdravé děti a snad už se vam nic tak bolestivého nestane. Držím vám palce a hodně zdaru a hlavně zdravíčko přeji. I tak jste hodně silná.

14 Týna Týna | Web | 16. října 2018 v 11:04 | Reagovat

[13]: Děkuji. Zítra jedu na genetiku. Učiníme po novém roce poslední pokus. (děti máme přirozeně) Genetika nás čeká kvůli tomu co se stalo, vezmou nám krev a projedou ji na kde co. upřímně se ale nebráním ani IVF, pokud by to mělo pomoci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama