Život ve vzpomínkách?

16. března 2018 v 21:47
Vzpomínky nám nikdo nevezme (leda ten němec, co nám schovává věci po baráku na stáří...).
Protože jsou vzpomínky krásné i nepěkné, někdy by bylo možná lépe je nemít.
Ale já vzpomínám ráda a často.

Jsem člověk, který když něco dělá, automaticky se mu u běžných činností vybavují vzpomínky na něco. Na cokoli a spustit to může také cokoli a leckdy to zdánlivě vůbec nesouvisí. Říká se tomu asociace. Existuje k tomu i pěkná hra, ale musí ji s vámi hrát lidé, kteří rádi přemýšlí a pohotově reagují.

Asociace je laicky řečeno vlastně myšlenková reakce. To první co vás u něčeho napadne. Například jdete po městě, zahloubaní sami do sebe a ponoření do myšlenek. Lehce se tak může stát, že o něco zakopnete, nebo do něčeho vrazíte. Takže řekněme, že zakopnete o obrubník a úplně nesouvisle se vám vybaví písek. Proč? Protože si vzpomenete na to, že když vám bylo asi tak 7 let, hráli jste si na pískovém hřišti, kde byl obrubník a vy jste si ošklivě poranili koleno. Tak ošklivě, že na něm dodnes máte jizvu. A to je asociace. Obrubník = písek.

Vzpomínám ráda. Už jsem to říkala. Dokonce to mám teď po večerech jako povinnost, protože můj starší syn po mně loudí večer co večer vyprávění o tom, jak byl malý. Co dělal, jaký byl, s čím si hrál. Minule jsem vytáhla deník z doby, kdy jsem s ním byla těhotná a předčítala mu z něj a on se strašně smál, až se zalykal. To když jsem mu předčítala jeho první slova a věty. Nejvíc ho samozřejmě zaujala slova p.del a p.čic (ty tečky nejsou z důvodu, že bych se bála smazání, to je pomyslná pauza, protože on to tak říkal).
Často vzpomínám nad fotkami. Některé vzpomínky bolí. Jiné jsou radostné.
Doteď vidím v hlavě živý obrázek, který nikde zdokumentovaný nemám, nechala jsem fotky z té doby zničit, abych se nezbláznila. Je na něm můj syn. Můj první syn. Tadeáš. Dívám se fascinovaně na ultrazvuk, kde se hýbe a zrovna si strká pěstičku do pusinky. Moje podvědomí mi ho nikdy nedovolí smazat. Přestože neměl možnost se narodit. Ne mou vinou. Zemřel na rozsáhlé vady a já měla štěstí, že mohu mít další děti. Již o tom mohu mluvit. Je to osm let.

Tím se přesouvám k mým dvěma chlapečkům, kteří mědokážou pobavit, stejně jako rozčílit. Jenže jejich ultrazvuky si tak živě nepamatuji. Ale ty zase mám na fotkách, to je fakt.
Denně mi předvádí, jak jsou každý jiný. Rysy mají podobné, ale povahou se liší. Ikdyž kdo ví, jeden je ještě dost malý, na závěry je brzo.

Někdy vzpomínám u fotek ze svatby. Neubráním se tomu, přestože jsem rozvedená a další svatby se bojím jako čert kříže.
Ale ty šaty, ty mi slušely...

Vzpomínám na dědečka, který tu s námi už 17 let není. Moji kluci by se mu líbili. I můj nynější partner. S dědečkem bylo krásné dětství. Těch pár dní, kdy jsem s ním byla mi splývá do předlouhého období plném her, smíchu, někdy i slz (to když se mnou nemluvil a já ho přemlouvala, aby se nemračil). Strávili jsme spolu moře času, ale ve skutečnosti ač já to vnímám jako souvislou dobu, byly to třeba jen víkendy. S výjimkou prázdnin, to jsem bývala u babičky a dědy déle.

U vzpomínání se mi vybaví i typické vůně a pachy té doby, nebo chutě. Teď třeba cítím dědečkovu košili. Ač zpocená, mně strašně voněla. A zrovna se mi vybavila i smutná část. Úvodní melodie v krematoriu. V tu dobu jsem tu skladbu poznala mezi stovkou jiných podle prvního úhozu do klavíru. A zrovna v té době jsme ji často slýchali v hudební výchově, protože naše tehdejší profesorka nás zkoušela z poslechu a já jsem trpěla jako zvíře. Zadržovala jsem potají slzy a byla první kdo ji měl napsanou na papíře. Byla to Měsíční sonáta cis moll od Beethovena. nenáviděla jsem tu skladbu dlouhá léta. Teď už mi nevadí, protože je krásná a nemůže za to, že ji pouští na pohřbech.

Vzpomínkám se nelze bránit, ale obecně myslím, že žít se má v přítomnosti a dívat se má do budoucna. Raduji se proto z maličkostí a pokud se mi některý den nevydaří, těším se na ten další, že bude líp...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. března 2018 v 22:38 | Reagovat

Máš pravdu, že člověk má s určitými jevy spojené zážitky. Když pominu vzpomínky na dětství své a svých synů, nejvíce mi je v poslední době milé při zvuku taneční hudby, zvláště tanga, či waltzu vzpomínat na chvíle, kdy jsem tančila s dobrým tanečníkem, nemluvili jsme skoro ani slovo, ale tanec si užívali. Toto mne uklidňuje na příklad před spaním, když bych měla nějaké starosti či vzpomínky nemilé a nemohla usnout. Tak si pustím tichounkou hudbu, promítám si ty tance a je mi dobře, až po paměti vypnu tu hudbu a usnu.

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 17. března 2018 v 8:43 | Reagovat

A vidíš, jak je dobré mít blog. Vzpomínáš, ale kolik dalších vzpomínání je na tvém blogu? Různých, jak šel život. Dokonce i já na tebe a V. můžu vzpomínat, potkali jsme se vzájemně na scuku u zrovna té Ruženky, která ti sem přičinila první komentář. Vzpomínky jsou podle situace - i dobré na špatné děje. Teď už na ně takto můžeš vzpomínat. Pod tvým vlivem i já a určitě i další :-)

3 Lukas Lukas | Web | 19. března 2018 v 11:46 | Reagovat

Jak už jsem řekl i jiným... bez vzpomínek nejste nic. To je to co všechny tvory definuje. Tak si jich musí i patřičně vážit a ne je utápět v nicotnostech nebo jak se říká v blbostech. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama