Perný den

23. února 2018 v 21:34
Výjimečně budu den popisovat již od noci, protože jinak by to nebylo ono.

Takže první noční budíček je v půl jedné, kdy Daniel (16 něsíců) kníká v postýlce, protože se mu něco nezdá. Omlouvá ho jedině fakt, že druhou noc bojujeme s horečkami, kterými se hlásí na svět nějaké nové zoubky. Když procitnu trochu více do bdělého stavu, sáhnutím na čelo zjišťuji, že horečka není vysoká, avšak moje dítko je akční a chce cokoli, jen ne ležet a spát. Co chvíli stojí v postýlce a dožaduje se táty, mně, čehokoli. Syčím na něj HAJÍ! Načež skokem zalehne a začne se mi smát. Je to prej prima hra. Přerušovanými pokusy o spánek takto strávíme čas do půl třetí, kdy konečně doopravdy zalehne a usne.
Odměnou je kupodivu spánek až téměř do půl 7, což je neobvyklé (většinou vstává už o hodinu dříve, ale zato spí v noci).
Vstává tatínek. Já dělám, že jsem mrtvá. A nejsem daleko od pravdy. Dnešní noc byla skutečně náročná, spali jsme asi tři hodiny. Dan asi o další tři více, protože spal mnohem dříve než my.
Vstávám v 7, kdy se Vojta dožaduje svačiny do školy. Můj drahý muž situaci dnes velimi dobře pochopil, tudíž na mne čeká hrnek kávy s mlékem.
Daniel má po ránu jen 38,1 - třikrát hurá. O den zpět měl 39,1 a přes den i 39,5.

Vojta s tatínkem jdou do školy, my se tu musíme zabavit. Jde to těžko, protože Dan nemá pražádnou chuť k jídlu, chce se jen nosit a knóurat u toho. Moc dobře rozumí slovu ne, takže pokaždé když ho vyslovím, začne srdceryvný pláč a mnohdy vztek.
Očekávám, že bude polomrtvý únavou, což se velice pletu. Hýří energií a dopolední spánek nepřichází v úvahu.
Mezitím po první třetině hokeje Honza odjíždí za maminkou a já se neúspěšně pokouším i synův spánek. Volám mamce, protože potřebuji po obědě vyzvednout synka z družiny. Předpokládám, že ten malej raubíř bude v tu dobu spát.
Daniel usíná ve čtvrt na 11. Já pár minut po něm. Nespí ovšem tak dlouho, jak bych si byla přála.

Takže je 11:47 a jsme vzhůru s úsměvem na rtech. Jak kdo tedy že. Já rozhodně ne. Proběhne celý byt a dožaduje se tatínka a brášky. Ale ani jeden tu ještě není.
Zkoušíme tedy oběd. Podaří se mi do něj vpravit pár lžiček masozeleninového příkrmu, což je úspěch. Taky je poprvé úplně bez teploty, což je veleúspěch.

Táta dorazí pár minut před Vojtíkem s babičkou. To už má Daník nefalšovanou radost, což se v případě táty projevuje věšením se mu na nohy a v případě babičky tancováním po chodbě a třepáním ručkama, obojí doprovázeno smíchem. Vítání bráchy je jiná kategorie, k tomu si vleze, když si vsedě zouvá boty, povalí ho téměř do lehu a mazlí se mu k obličeji.

V půl druhé tu zůstávám s dětičkami sama. Tatínek odešel na odpolední a nikdo dráčata nechce pomáhat hlídat.
Sice jsou oba hodní, v tom smyslu že neječí, nervou se a neodporují, ale jsou rozjívení až hrůza. Na druhou stranu se každý po svém nudí. Takže nejprv Vojtík kouká na pohádku a Dan tu lítá kolem. Potom se snaží zabavit oba autíčky a mezi nimi poletuju já, která se snažím aspoň umýt nádobí a nacpat pračku.

Čas se vleče a jedinou zábavou je nám cesta do sušárny. Poprvé dnes děkuju osudu, že jedno dítě už dovede odemykat, přivolat výtah a zmáčknout příslušné patro a druhé je schopné chodit. Takže popadnu objemný koš s prádlem, vystrčím ven starší dítko a stíhám taktak chytit za kapuci to mladší, aby nevyrazil po schodech dolů hlavou napřed. Ale kam já na něj že. Zamíří totiž automaticky k horním schodům, chytí se zábradlí a rázuje nahoru, schůdek po schůdku. Málem mi vypadl ten koš s mokrým prádlem, protože tohle je pro mě novinka. co nezvládne klasicky, to doleze po čtyřech, hlavu si s tím nedělá, jako by schody zvládal denně několikrát... Veliká zábava je běhat nahoře na podestě, než přijede výtah a výskat u toho, protože se to super rozléhá po domě. To už se teda smějeme všichni.

Dole položím koš a tím zahradím cestu na schody, popadnu mladšího, snesu ho dolů, kde mu brácha odemkne a má tak volné pole působiště a může běhat po chodbičce sem tam, než dojdu s prádlem já. Zabouchneme dveře a můžou si dělat co chtějí, nemají si tam kde ublížit.
Odemykám sušárnu a v klidu věším. Děti běhají pod prádlem (nevím proč to každé dítě baví, ale baví) a sem tam na chodbičku. Já si zpívám. Zaprvé tyhle místnosti mají bezvadnou akustiku, zadruhé mi to jde lépe od ruky. Zatřetí mě děti rády poslouchají a nemají k tomu zatím výhrady.

Tak jo, první várka prádla pověšená a hurá nahoru do bytu.
Zkoušme něco málo k svačině, ale moc to nejde. Starší dmítá vůbec, mladší trošku. Jogurt dojídám já, ale je dobrý, nemám nic proti.
Vyřídíme telefon prababičce, chvilku si hrajeme a zkouším, zda náhodou Dan neusne odpoledne. Než mě nesouhlasným řevem utvrdí v tom, že vážně ne, přečtu článek v časopise. Potom to vzdávám a jdeme pověsit druhé prádlo.
Píšu smsky na všechny strany, zda někdo nepřinese ubohé uštvané matce kila čokolády a litry vína, nebo zda by si děda nechtěl vzít mladšího chlapečka na vandr, kam dnes odjížděl. Ale mám smůlu. nenadělám nic, musím se o draky postarat. Vlastně je s nimi docela sranda.
Přesto si oddechnu, když dávám mladšího do vany. Starší se dožaduje koupele taktéž, což mi je podezřelé, protože se koupe ob den a byl s ním včera, ale záhadu mi osvětlí synek sám později. Ve chvíli kdy jsem napouštěla vodu Danovi a svlékala ho na přebalovacím pultu, šel Vojta vodu po domluvě zastavit a protože dělal koniny, sletěl po hlavě do vany a celý se umáčel. A protože se to bál říct, tak mokré prádlo honem rychle hodil do postele a šel se koupat...V tu chvíli nevím zda se smát, nebo brečet. Zvolím praktickou variantu kontroly, zda je vpořádku a když zjistím že se mu nic nestalo, dostane přednášku o tom co má a nemá (kupodivu jsem zcela v klidu, asi už jsem po dnešku otupěla) a potom mu teda rovnou umyju hlavu, když už je stejně mokrej že...mokré prádlo přinesu, aby mi nezmáčel postel, i když jen dolní na které nespí a jdu dokrmit Daníka do postýlky sunarem.
Vojta se už dávno kouká na pohádky na Déčku, když malému musím nutně zazpívat na dobrou noc. Dneska mě nechtěl nechat odejít od postýlky, vyloženě si uspání vyžádal pláčem. Nakonec usíná stejně až se svítící beruškou, ale hlavně že to netrvalo věčnost.
Opravdu se mi ulevilo.
Jdu chystat večeři, bude krupicová kaše. Nad hrncem mi tak mimoděk dojde, že kromě dvou kafí, pěti sušenek a jendoho jogurtu jsem celý den nic nejedla... Takže mi vlastně vůbec nevadí, že Vojta sní jen půlku své porce, hravě je dojím obě.
Vyčerpaná se skládám k televizi a v pokojíčku nechávám Vojtíka za odměnu dívat až do půl 9. Potom si vlezu k němu nahoru a tentokrát zpívám na dobrou noc i jemu. Chvilku se mazlíme, povídáme a pak odcházím (chce se mi napsat chcípnout do houští...) odcházím k počítači, abych zapsala své zážitky.
Když to tu tak sepisuju a pročítám, vlastně to byl fajn den. Nebýt v téměř všech pauzách doprovázen poplakáváním a neustálým a mamííí :-)
Kdyby se mě dneska někdo zeptal, zda chci třetí dítě, poklepu si významně na čelo, ale jinak tomu nechám volný průběh.

Mějte pohodové dny!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 23. února 2018 v 22:33 | Reagovat

Jsi nuceně akční a jen se divím, co udělají zoubky. Nezažila jsem to, čtu si tvoje zážitky jako horor. Stačí i to čtení :-)

2 Týna Týna | Web | 24. února 2018 v 9:19 | Reagovat

[1]: Já se někdy taky divím no, co všechno tělo vydrží :-) tím myslím moje. Co dokážou napáchat zoubky je taky někdy děs, to je fakt. Ale už je dobře, jen jídlo ještě nevzal zcela na milost.

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. února 2018 v 11:12 | Reagovat

To byla moc hezká "pohádka" o tom, jak si maminky doma s dětmi užívají. Když hlídáme vnoučátka, je to jen na pár hodin a přitom, jak má člověk strach, aby si některé neublížilo, jsou to nervy na pochodu. Ono je to tím horší, že u svého dítěte se člověk bojí o to dítě, ale u vnoučat ještě navíc odsouzení- babka nedávala  pozor. Ale stejně bych byla smutná, kdybych s vnoučaty nemohla aspoň občas být.A trochu je "kazit". Zrovna včera se snacha divila, že oba jedli rajsou omáčku, s masem a kynutým knedlíkem. Doma jí prý knedlík nejí, musí to zkusit znovu. Knedlík musí být pěkně  ohřítý na páře (nikoli v mikrovlnce) nakrájený na kousky, jen zlehka politý omáčkou a promíchaný s měkkým masíčkem libovým a dítě musí mít  hlad. Pak to ujde.

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. února 2018 v 11:13 | Reagovat

[3]: Rajskou- ohřátý- pak to jde.

5 nar.soc. nar.soc. | 24. února 2018 v 16:28 | Reagovat

Vždy jsem se divil, jak jsou ty ženské "galeje" vzletně nazvány MATEŘSKÁ DOVOLENÁ. Mít maník takovou dovolenou musil by po ní do lázní nebo rovnou do blbince. Zažil jsem to v menším s 13měs. vnukem v celodenní péči ( od 7.30 do 17,30) bez starosti o domácnost). Malé dítě chce mít svého "člověka" pořád a pro sebe. Stačilo si vzít noviny a už je klučík tahal z rukou. Dnes má 19let a 192cm.

6 Týna Týna | Web | 26. února 2018 v 10:14 | Reagovat

[3]: ale jo, někdy si opravdu vlastně užívám v tom dobrém slova smyslu :-)
poslední dobou to je ovšem o tom, že když oba usnou, já jsem tak mrtvá, že už nejsem schopná dělat nic, ani koníčky

[5]: mám štěstí že občas to uzná můj muž taky, protože Daník se mu pravidelně věší na nohy a vyžaduje pozornost a to on taky nemá k tomu domácnost, takže místy chápe proč není to či ono hotové :-)
a věřte tomu, že pojem mateřská dovolená vymyslel chlap :-D

7 matka matka | 28. února 2018 v 21:43 | Reagovat

Dnes jsme tu měli dva vnuky. S jedním to ještě jde, ale dva se podporují v "alotriích". Jeden najde koště a chce zametat, tak druhý si vezme druhé koště a zametá též. Su ráda, že to neodnesly květináče a nepopadaly :-) No a co s nima? Tož papíry, pastelky, nůžky, je na chviličku zabaví, nakonec jsme tvořili kelímek, vlaštovku (moc sice nelítala, ale domů si ji odnesli) a ještě jakési další "origami". Na příště máme naplánováno vyrobit za spolupráce staršího vnuka krabičku z toho papíru a čepici z novin. Bude ho určitě hrdě nosit :-)
Už snad mají po chřipkách, ten starší ale pořád jaksi odkašlává, není to příjemné. Tak snad ještě do školky nepůjde, ale pořádně se doléčí.

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. března 2018 v 11:11 | Reagovat

[6]: Když občas muž hlídal celý  nebo půl den, tak to neměl tak hektické. Musela jsem připravit vše "pod ruku" oblečení, jídlo. Topit nemusel, prát nemusel, žehlit také ne (tehdy jsme plenky žehlili dost dlouho). Takže  syna jen nakrmil, přebalil, pohrál si s ním, povozil a pod. Pak mohl říkat: já bych chtěl být doma, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama