O stresu, zlozvycích a imunitě

18. ledna 2018 v 21:48
Tři slova, která spolu zdánlivě nesouvisí.

Stres.
Situace, kdy nestíháme, jsme zrychlení na úkor kvality, nervujeme se a většinou nám nic nejde. Někoho teda naopak nutí k lepším výkonům, ale dlouhodobě se podepíše na zdraví.

Při stresu se do mozku uvolňuje tuším hormon kortizol a nutí tělo pracovat úplně jinak, než v běžném provozu. Blokuje imunitu. Tělo jede na plné obrátky, imunita je vypnutá a po skončení stresového období se tělo hroutí. Nutně to neznamená kolaps, ale "jen" nemoc. Dost často psychosomatického původu.

Imunita.
Měla by nás chránit. Je to obranný systém těla, který odráží viry, bakterie a brání vzniku onemocnění, nebo jeho rozvoji. Když nefunguje, je zle. Dá se dost špatně léčit, je to běh na dlouhou trať.
Existují farmaka, babské rady, ale někdy nefunguje nic. Přitom řešení je zdánlivě jednoduché, nikoli ovšem pokaždé proveditelné.
Řešením je emocionální klid. Harmonické prostředí.
Myslíte, že si vymýšlím? Vůbec ne.
Nemám to sice z vlastní hlavy, zato po důkladném přemýšlení to mohu z vlastní zkušenosti povtrdit.
Velký článek o psychosomatických onemocněních, imunitě a stresu a jejich působení na vznik nemocí vyšel v časopise Téma. Poslendí dobou je můj oblíbený.
Psalo se tam, že člověk, který se stresuje je častěji nemocný a hůře se léčí.
Pokud se nad tím zamyslím, musím říci, že na tom něco bude. V době soužití s mým exmanřželem jsem se po pár měsících s ním začala potýkat s opakovanými nemocemi k nimž se přidaly i zlozvyky probuzené z dětství. Tenkrát jsem si to nespojila, protože mě to nenapadlo. Jenomže poté, co jsem od něj odešla a nechala se rozvést se stal zázrak.
Po soudních tahanicích, když bylo vše za mnou jsem zaznamenala to, že moje imunita se "zbláznila" a po letech začala najednou fungovat. Z dřívějších 12-20 návštěv u lékaře ročně se staly 2-4. A to jsem předtím nechodila zbytečně, opravdu ne.
V tu dobu jsem měla nového přítele (se kterým budeme letos tři roky) a celkově jsem se zklidnila a moje zdraví se zlepšilo. Opravdu rapidně. Nejen já jsem si toho všimla. I okolí zaznamenalo změnu. Prý mi to víc sluší, vypadám vyrovnaně a uklidnila jsem se.
Zmizel i jeden z mých letitých zlozvyků. Asi od tří let jsem si střídavě celé roky kousala nehty. Byla to dlouh období, která se střídala. Delší úseky byly se zlozvykem, kratší bez něj. Naši dělali nemožné, aby se pokusili mě toho zbavit, ale nikdy se jim to nedařilo.
V čase, kdy jsem se ničím nenervovala, to bylo vpořádku, ale jakmile mě něco trápilo, spustil se zlozvyk jako obranný mechanismus a trval od měsíců po roky. A nebylo to jen malé kousání. Prakticky jsem měla nehty jen do poloviny, no prostě do krve ohryzané. Tolik jsem se za to styděla, ale nemohla jsem si pomoci. Pomáhalo mi to něco překonat. Sama nedokážu říci co. Možná mi dělala dobře ta bolest. Já jsem si totiž ty nehty hlavně zatrhávala. Mnohokrát mi hnisalo okolí lůžek a mně ta bolest dělala dobře. Byl to trest za něco, co jsem udělala špatně. Na chvilku pomohly umělé nehty, jenže po těch jsem měla vlastní tak zničené, že to bylo skoro stejné jako s okousanými. Naučila jsem se kvůli studu i proplétat prsty obráceně. Tedy kloubky nahoru a prsty dovnitř dlaní, aby nikdo neviděl moje ruce.
Ve šťastných obdobích jsem vydržela mít nehty delší, ale nikdy ne víc, než po teninkou čárku bílé části nehtu. Cokoli delšího jsem okamžitě stříhala.
Tenhle zlozvyk se mi snad definitivně podařilo odbourat vloni. V červnu roku 2017 jsem po nekonečně dlouhé době mohla vystavit na odiv nehty nejen dlouhé, ale i nalakované. A od té doby se držím. Předtím jsem je nosila kratičké, ale již také neokusované. Od loňska mi doma přibylo spoustu krásných laků na nehty v pastelových barvách. Ráda je po pár dnech střídám. Je pravda, že zpočátku jsem zjistila, že jakmile nehet odlakuji, mám potřebu ho okamžitě ostříhat, ale teď už vydržím i bez laku a to co vidím se mi líbí a umím s tím žít :-) (zrovna teď mám teda nehty mátově zelené a až se mi oloupou, budou meruňkově oranžové) Nicméně jsem na sebe hrdá.
Kéž by se mi podařilo zvládnout ještě jeden letitý zlozvyk, možná spíše zvyk. Mám i přes jelenní lůj na každém rohu potřebu otrhávat si suché popraskané rty. Vadí mi sebemenší šupinka navíc. Toho jsem se zatím zbavit nedokázala, možná je to přecejen nějaká kompenzace za krásné nehty. Ale bojuju s tím a snažím se.

Tak se nám ta tři slova propojila.

Když je člověk v životě šťastný, nemá zlozvyky, není v trvalém stresu a jeho imunita by měla fungovat.

Přeji Vám všem, abyste byli šťastní. Ona to totiž není jenom obyčejná fráze...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. ledna 2018 v 22:40 | Reagovat

Máš naprostou pravdu s tím stresem. Stačí, abychom měli doma nějakou vádu a projeví se to na místech, kde "něco" je. U mne třeba uzliny  pod ušima, rýma, pokašlávání  a pod. Nehty si stříhám těsně k prstu. Kdysi jsem si lakovala nehty jen do společnosti. Jinak při domácích pracích, vaření a pod. to nemám ráda. Lak mi odprýskával. To už je zvyk no a možná nebyla taková kvalita laku. Na rty používám každý den lehce červenou rtěnku, když se nenatřu, také mi rty vysychají. Nejlépe pomůže lehce natřít konopnou mastí- té já věřím. Zbavila mne mateřského znaménka, které se zvětšovalo, drsnělo. Odlouplo se a hotovo.

2 Týna Týna | Web | 19. ledna 2018 v 8:51 | Reagovat

[1]: jenže mě to nikdy nenapadlo, že stres až takto působí na lidské tělo, přitom u mne to byl přímo učebnicový příklad
byla jsem doma nešťastná a tělo to odstonávalo po celou dobu

lak mi sice taky prýská, ale jen u mytí nádobí :-) do jídla mi nepadá :-D měním ho podle nálady, on je rychleschnoucí a fakt to funguje, tak je to otázka třeba pěti minut a to dávám dvě vrstvy

3 Lydie Lydie | 19. ledna 2018 v 10:18 | Reagovat

To je pravda - stres je potvora.
Pokud je člověk v pohodě, tak se i zdraví zlepší.

4 Hanako Hanako | 19. ledna 2018 v 10:36 | Reagovat

Na suché rty mi pomáhá občas využívat balení B-komplex forte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama