Kdo chce, ten pracuje, kdo nechce, výmluvu má

Neděle v 9:01
Práce. Každodenní rutina. Jak pro koho tedy. Jsou lidé, kteří se budou vymlouvat na to či ono, že pracovat nemohou. Potom jsou ti, co pracovat chtějí ale mají různá omezení.
Například já.
Díky okolnostem, co se staly v rodině, musela jsem o rok dříve řešit přivýdělek.
Lehce se řekne, hůře udělá. Ne tady to nebudou výmluvy, ale zmíněná omezení.
Doma syn do druhé třídy a k němu dvouletý bráška bez školky. Ano babičku máme, ale její děti to přece nejsou, hlavní starost o ně musí být na nás, na rodičích.
První podmínka doma tedy byla, že se o kluky prostřídáme s partnerem a babičku využijeme v případě krajní nouze. S tím souvisela třísměnná pracovní doba mého muže, kdy je těžké ho vystřídat ke spokojenosti všech.
Udělala jsem podrobný rozpis, od kdy mohu pracovat a v které dny (ano sobecky jsem se rozhodla, že když budu brigáník, odmítám pracovat čtyři víkendy v měsíci).

Co z toho vyplynulo z mé strany? Jsem ochotná pracovat dva víkedny v měsíci, sudé, kdy starší syn pobývá u otce. Nevadí mi ani dvanáctihodinové směny po oba dny. V týdnu kdy má muž ranní, mohu pracovat od 16 do půlnoci. Když má odpolední, mohu 6-12. A při jeho noční mohu 13-21.
Hledala jsem tedy takovou jistotu mezi brigádami a to je práce pokladní v supermarketu.
Směny jsem jim nosila ještě před přijetím, ale nikdo je nechtěl vidět. Přijali mě, zaučili na první směně a při pohledu na můj rozpis mi oznámili, že potřebují brigádníky na víkendy a výjimečně pátky a čtvrtky a hlavně směny od dvou hodiny, že jsou na tom biti jejich hlavní zaměstnanci...
Dobrá tomu bych rozuměla. Ač je to postup trochu vyčůraný, ale budiž, jako brigádník držím ústa a krok.
no takže jedna směna za mnou a další v nedohlednu, čekám totiž na telefonu až se jim budu uhodit.
Pro mě to takhle ale nejde. Příjem musí být pravidelný, ne náhodný.
Vím o inzerátu, kde hledají po-pá 15-19 hodin brigádníka, prý vhodné i pro důchodce. Trochu sražená na kolena těžkými časovými podmínjkami z mé strany se jdu zeptat stylem, když to nezkusím, nevím. V přijetí nedoufám, těžko hledají na tohle místo více lidí, kteří směny pokryjí.
Domlouvám se s milou paní, že si vezme telefon a případně se ozvou. Popravdě říkám svoje možnosti. Odcházím smutně.
Jaké je moje překvapení, když mi druhý den navečer přijde sms, že mám další den ráno v 9 přijít.
Ještě větší údiv způsobí to, že jsem okamžitě přijata, podmínky nepodmínky. Ještě týž den přicházím na dvě hodiny okouknout provoz a úklid. Rovnou se převlékám a trochu pracuji, zatím na co stačím, tedy obsluha hostů, odnášení nádobí a dál jsem jako v Jiříkově vidění, tolik příprav kolem. Šéfka se usmívá, prý tak koukají všichni, to se poddá.
Další zaučení mám v neděli od dvou a rovnou mám do konce listopadu zapsané další čtyři směny. Úžasné!
Nepotřebuji si vydělat desetitisíce, stačí přivýdělek v řádu 3-4 tisíc měsíčně, aby na to muž nezůstal zcela sám. Nízký rodičovský příspěvek bude chodit ještě rok. Dohromady to dá na vyžití.
Jsem šťastná. A jsem hrdá na to, že jsem to dokázala. Dokázala jsem skloubit rodinu a brigádu v časech, kdy neomezuji lidi kolem sebe. Hravě to zvládneme ve dvou a jeden den pohlídá babička. V prosinci dobu přizpůsobíme ještě víc, aby se jí hlídání pokud možno vyhnulo zcela.

Druhý příklad.
Mám kamarádku. Je samoživitelka a nemá žádné příbuzné. Bydlí na vesnici. Dceři je 8 let, do školy to má 8km. Kamarádka je na Úřadu práce jako nezaměstnatelná (dcera se nemůže sama vypravit do školy, kdyby máma jezdila v pět do práce).
To ale rozhodně neznamená, že využívá stát. Již pět let si přivydělává prací doma. Montuje kolečka k bedýnkám. Jedno kolečko je 15 haléřů (čtete dobře, haléřů). Jenže ona už je zvyklá dělat je tak automaticky, že si se mnou povídá a u toho udělá půl krabice...
V týdnu, kdy má dítě ve škole, jezdí na 2-3 hodiny denně pomáhat do lahůdek. Dojíždí asi 7 km. A zatřetí? Chodí na statek dělat pokojskou. Má to pár metrů od domova, ten statek sousedí s nimi. Nicméně práce tam je jako na kostele, osobně jsem viděla. Pokoje krásné, ale postelí mnoho (až desetilůžkové pokoje) a všechny sprchy celé prosklené (ruce bych na nich nechala, aby se leskly).
Výsledek? Je nadmíru spokojená. Ta práce pokojské je nárazová, ve statku se konají školení jen někdy.
I tak má peněz dostatek. Holky jsou obě moc skromné a stačí jim doopravdy málo. Navíc u nich doma se nic nezměnilo deset let, možná víc. Ale mně se tam krásně jezdí na návštěvu. Připadám si tam jako doma.
Známé prostředí, milé, neměnné.

Ale díky tomuhle vím jedno. Spousta lidí se jen blbě vymlouvá, proč nemohou pracovat.
Když se chce, jde to. Přestože ta pravá práce nečeká hned za prvním rohem a je třeba o ni trochu zabojovat...
 

Draci

2. listopadu 2018 v 20:16
Podzim je ve znamení pouštění draků.
Ačkoli jsme "betonové" město, pořád zde máme pár míst, kde je příroda a dokonce chráněná (nesmí tam být bytová výstavba) a tak se tam dají pouštět draci.
Jsou různě barevní, mají různý tvar a krásně létají a na tvářích dětí vykouzlí úsměv. rodiče se u toho vrací do dětských let a mohou vzpomínat.
Tak jako já.
Letos jsem draka s kluky ještě nepouštěla. Potřebuji k tomu druhého dospělého, který bude hlídat mladšího syna, aby nezdrhnul, kam nemá. Ale byli jsme se dívat na ostatní.

Jako dospělák si užívám, že konečně draka řídím já, jako dítě mě k tomu táta skoro nikdy nepustil.
Navíc já jsem to vlastně nesnášela. Celé dětství jsem toužila mít normálního draka. Barevného a lehkého, jako mají ostatní. Jenomže táta je "stará škola". Preferoval krabici. Kdo jako třeba neví co to je, tak to je podomácku vyrobený drak. Skládá se z dřevěných latěk umně slepených do tvaru kvádru a je potažený leteckým papírem. Papír je hnědý a hnusný. Přes veškerou snahu se na něj nedá malovat. Drak je možná originální a levný (to pochybuju) a uznávám, že když se udělá dobře, tak létá asi nejlépe, ale je ošklivý!!!
Pro malé dítě je důležité mít krásného veselého draka.
Jak já to nenáviděla!!!
Jedinkrát jsem měla draka kupovaného (to asi maminka nevydržela moje prošení a pohledy). Myslím, že na něm byl namalovaný orel. A já byla pyšná! Jenže drak se zamotal do větví a zničil se. Krabici jsem nesnášela a odmítala se pouštění účastnit. Tak jsme nikam nechodili.

Synové mají berušku. Tenkrát se dělali draci z nějakého igelitu, nyní jsou látkoví.
Máme dvě stejné (já jsem jednu totiž někam založila a našla ji až když jsem sehnala tu druhou). Jednu máme doma (někam jsme ji dali, neznámo kam, viděla jsem ji v létě, kdy byla naprosto nepoužitelná) a druhá je pro jistotu u rodičů. Tam vím, že ji vždycky najdu :-)
Létá moc hezky a je vesele barevná.
V týdnu bychom si ji mohli vypůjčit a jít všichni na povinnou vycházku :-)
Děti budou mít radost (Daniela to nezajímá, ten se bude vrtat v písku) a já si zařádím.
Musím to doma navrhnout.
Hezký podzim všem!

Matky andělů

3. října 2018 v 17:02
Nesnáším devítky. Je to jenom číslo, na které já osobně svedu kde co, ale už 17 let mi strašně ubližují...
(dva mí velmi blízcí lidé zemřeli 19., v bytě číslo 19 nám nevydrželo manželství...)


Je 4.9.2009 a můj gynekolog mi právě sdělil, že v 19.týdnu těhotenství přestalo mému miminku bít srdíčko. Jako v mrákotách zaplatím 90kč za vyšetření mimo termín kontroly a vypotácím se ven z ordinace. Brečím, klepu se jako osika a exmanžel mě odvádí rychle pryč.
Balím si věci k nástupu do nemocnice. Je mi 23 let a netuším co mě čeká. doufám v zázrak, že mi něco píchnou, uspí a bude po všem až se vzbudím. Bože jak se mýlím. Medicína bohužel žádnou takovou pomoc nezná. Takže dostávám injekce do svalu, které pekelně bolí, je po nich nechutně špatně a zabírají u každé jinak, takže mi nikdo neřekne, jak dlouho mě jimi budou trápit. Nikdo neumí ani odhadnout jak dlouho bude tohle peklo trvat, než se miminko narodí mrtvé. (oficiálně je to tedy potrat, nikoli porod, ale probíhá to vlastně stejně). Léky mě ždímají odshora dolů. Nevím co mě bolí víc, psychika tomu taky nepomáhá. Ani fakt, že mě šoupli na samostatný pokoj. Úzký, hnusný a málo vysoko na skok z okna. (ano i tahle myšlenka mě napadla). Jsem případ, který nikdo nemá rád, takže si mě nikdo nevšímá, bojí se mě oslovit, popovídat si se mnou. Přitom to potřebuju nejvíc.
Nikdo mi nic nevysvětlil. Nikdo se neptá, jak mi je. Ani fyzicky, natož psychicky. Nenabízí mi pomoc psychiatra.
Dítě mě trápí dlouho.
Jeho konec pro mě přichází náhle, něco praskne, všude mokro, nenapadne mě v té hrůze nic lepšího než jít na wc. Zvoním na sestru. Vyklepaná, unavená, bolavá.
Jo to jste vy?? Nesu vám další injekci.
Už nebude třeba.
Ježíši to jste nemohla zůstat ležet? doufám, že jste nespláchla...

Připadám si jako vyvrhel.
Moje mrtvé dítě je na dně mísy, viděla jsem ho a to trauma si ponesu celý život.
sestra mě odvádí na pokoj, postel plnou krve stihl někdo převléct, mě převlékají do eráru, nic jiného na sebe nemám.

Přijdou tři doktoři na vizitu. Chtějí čekat na placentu, ale já ne. Vykřičím si sál. Je mi na zvracení, nikdo mi nechce nic dát, až na předsálí mi něco píchnou. Usínám. budí mě ještě na chodbě před zákrokem, přede mnou se něco zkomplikovalo, jdu na řadu později. Je mi to naprosto fuk.

Je po všem. Ležím na pokoji, prázdná, ale konečně mě nic nebolí, ani mi není zle.
Ještě víc jak měsíc se nedokážu dotknout svého břicha. Nemyju se na něm, jen po něm nechám téct vodu. Zradilo mě. Nejvíc jak mohlo.

Sestra na kontrole se prořekne, že moje dítě byl syn.
Mám štěstí v neštěstí. Moje tělo prodělalo silnou infekci, která zabila dítě, ale za pět minut dvanáct mi ještě dovolila mít další děti. Mrtvý plod byl v mém těle víc jak tři týdny. Mohu asi děkovat nahoru, že to nedopadlo hůř i pro mě.

Můj první andílek. Tadeáš.


Stopka na 6 měsíců. Citlivé vysvětlení genetičky proč se to stalo a že jsme zdraví jako rodiče a budeme mít ještě dětí, kolik chceme.

2011 - zdravý syn, nezměrné štěstí, nezměrná láska
2016 - další štěstí v podobě syna (jen už jsem vyměnila tatínka)

O 9 let později.
Je 29.9.
Stejná ošetřovna v nemocnici, jiná lékařka. Srdce miminka nebije - 21.týden.

Zajistím doma své dva kluky, balím věci do nemocnice.
Citlivá lékařka mi vše vysvětluje několikrát, dokud vše nepochopím. Přijímá mě na oddělení. Předtím mi vysvětluje postup, léky, co dělat na konci. Rovnou s tím nabízí široké spektrum léků proti bolesti, proti nevolnostem. Mluví se mnou. Odpovídá dokola. Nejsem jí jedno. Nejsem jen číslo do počtu.

Ukládají mě na nadstandard. Zdarma. Prý v té hrůze ať mám trochu komfortu. (má vlastní koupelnu a wc, což je neocenitelná věc)
První tablety na vyvolání. První dávka antibiotik.
Další tablety za tři hodiny a pokračovat budeme ráno. Mám se zkusit vyspat. Aspoň co bolesti břicha dovolí.
Mám noční můry. Moje miminko na mě klepe a prosí ať ho zachráním. Že je tady, že žije. Bohužel to není pravda. Sama jsem viděla ultrazvuk, už to poznám.
Myslím na svoje děti doma. Jsou oba úplně první noc beze mě. Spí tam pro jistotu babička.
Opustila jsem je narychlo jen s krátkým vysvětlením. Dojde jim to všem později.
I mně to dochází až s postupem času.
Je ráno. Každý mě chodí kontrolovat, ptají se mě, zajímají se.
Zaplaťbůh medicína pokročila v lécích, po tabletách mi špatně není, jen bolesti břicha, které jsou správné a na místě.
Přichází jedna prudší bolest u které přemýšlím, že si asi jako nehrdinka řeknu o injekci. Pak to zvláštně křupne a bolest na chvíli ustane.
Než nahmátnu zvonek za hlavou, začíná podivný tlak. Sestřička je tu hned. Zkontroluje situaci a volá lékařku.
Doktorka přibíhá a sedá si vedle na postel. Mluví na mě. Pomáhá mi už jen její přítomnost. Snad to nebude trvat dlouho.
Mám pocit, že si musím odskočit. Všechny víme, že to je jen opravdu závěrečná fáze potratu, přesto mě pustí. Ta postel je tak nedůstojná.
Sestřička zůstává nablízku. Gravitace funguje. Stíháme podložku, abych ušetřila sestře práci, která už tak v těhle případech není pěkná.
Doprovází mě k posteli. Lékařka bere nůžky, svorku, stříhá pupečník a odnáší dítě. Neviděla jsem ho schválně. Nechtěla jsem. Jen teď toužím vědět, co to bylo. Původně to bylo překvapení.
Za pár minut přichází lékařka zpět. Byl to chlapeček a na pohled na něm nic nebylo špatně.
Můj druhý andílek - Ondřej.
Placenta odejde spontánně opět na wc, tu zachytit nestihnu, ale nikdo se na mě nezlobí. Naopak mě obě chválí, že to bylo rychlé, potřebovaly to tak. Odnáší si k rozboru i tu.
Tu injekci na bolest jsme v mezidobí ještě stihly. Takže to nebylo tak nepříjemné.
Trochu se mi motá po ní hlava, ale vím, že se cestou do sprchy musím držet, takže nepadám.

Pustí mě ještě dnes. Abych mohla být s kluky.
Dostávám ještě dvě dávky antibiotik, spoustu rad a doktorka se mnou promlouvá o možnostech psychologa.
Bože. Druhé peklo. A přesto o dost jiné.
Přístup personálu byl tak ohleduplný, až je mi jich snad líto, že to musí zažívat s pacientkou.
Léky zabraly nad očekávání rychle a bez vedlejších účinků. Vše proběhlo nejvíc přirozeně jak mohlo, takže nebyl nutný žádný zákrok a tím pádem hojení bude rychlejší a šance na poslední pokus se zkracuje z půl roku na tři měsíce. lékařka mi říká i to, co by ostatní doktoři slyšet nechtěli. Pokud se rozhodnu dříve, je to jen na mně. (nerozhodnu, tři měsíce jsou dost na vzpamatování těla i hlavy)

Partner mě vyzvedává už na vrátnici. Doma na mě čekají děti, které mají očividnou radost, že mě vidí. Máma mě objímá a starší syn vyzvídá, proč pláču. Chápe smrt sourozence po svém. Pro něj to skončilo informací, byl, nebude. Nezlobím se. Trpělivě vysvětluju. Krátce, věcně, srozumitelně.
popovídáme si o pocitech víc až v následujících dnech a moc mě těší, že reaguje jak má a konečně snad chápe, co prožívám já.

Je to tragédie. Musím obvolat minimálně tři lékaře kam jsem jít měla a už nepůjdu, protože je to zbytečné.
Ale jde mi to lépe než před devíti lety. Zaprvé mi nezůstaly prázdné ruce, ale každý den děkuju za zdravé dva rošťáky, kteří zlobí jako by se nechumelilo. Udržují mě tak v chodu a relativním normálu.
Zadruhé tím, že jsem nevěděla pohlaví, cítím se mírně odosobněná a v tomhle případě je to sakra dobře.
Zatřetí jsem nevydržela a vyhledala na internetu podobné zkušenosti a vím, že může být i hůř.

Bolí to, ale vím, že to přebolí.
Rodina mě podrží.
Partner se rozhodl, že to zkusíme v novém roce naposledy a prostě to musí vyjít.
Jsem matkou dvou andělů. A dvou krásných synů, kteří obohacují mé dny.
Važme si každé chvíle, kterou v životě máme...
 


Hopsárium a Frymburk

26. září 2018 v 9:24 |  Lipno
Den čtvrtý - čtvrtek.

Na Lipně je opravdu nádherně. Ani jsme netušili, kolik vyžití pro děti se tu dá najít. A hlavně že máme díky Daníkovu spaní problém stihnout vše, co jsme chtěli.

Dneska poprvé trochu prší a je hodně chladno proti předchozím dnům, takže na šlapadla můžeme zapomenout. Vojtovi se to moc nelíbí, moc na ně chtěl, ale slíbili jsme mu, že šlapadla vyzkoušíme v Doksech. Tady že zkusíme něco, co v okolí nemáme.

Vydáváme se tedy do místního Hopsária. Vstupné se platí sice za všechny čtyři, ale pořád nás to na hodinu nevyjde draho a nakonec to nám i dětem bohatě stačí.
Hopsárium není na velkém prostoru, ale skýtá super možnosti a zabavíme se opravdu všichni. Daníka nejprv dáváme do bazénku s balónky. moc se mu to líbí, akorát že je jaksi hází po všech dětech a ven do okolí. Tak přejdeme raději na něco bezpečnějšího pro okolí :-)
Vojtík řádí v patrové soustavě klecí. Je tam skluzavka pro dvě děti vedle sebe. Je tam dělo na pěnové míčky a dole žíněnky, spoustu míčků, které se dají házet do stroje, co je vcucne, vyhází nahoře do koše a ten se po čase vyklopí na děti. Popsat to moc dobře neumím, jisté je, že tam nakonec řádíme všic hni čtyři a Daniel je nadšený z klouzání i z míčků všude kolem něj. Víceméně se nikde nemůže zranit, všude je vše obalené molitanem (až teda na to, že se praštil do hlavy, ale taky tam byla molitanová vrstva). Dál zkusí děti i nafukovací hrad a trampolínu, ale klece vítězí.
S Honzou i dětmi jsme splavení, ale tolik úsměvů jsem dlouho neviděla.

Venku se mezitím rozpršelo. Jen jsme se vrátili do chaty pro nějaké věci a vyrážíme do Frymburku do aquaparku. Ještě předtím se chceme najíst. Hledáme něco vhodného, no nakonec zapadneme do pizzerie. Cenově by se mohla rovnat s Prahou, což nás nemile překvapí. Takže se nakonec dělíme jen o jednu pizzu. Přesto nám to jakžtakž stačí. Hlavní je, aby se najedli děti. Ty zajímá obří akvárium, u kterého jsme se usadili.

Po jídle se přesunujeme do bazénu. Prší už hustě a je nevlídno.
Kupuju vstup na hodinu a půl, dostáváme čipy a hurá převlékat. Daník dostává koupací plínku, kterou zde naštěstí akceptují. (to vše jsem měla vyřízené už z domova, zjistila jsem si vše předem, tak mě ani nešokovala cena vstupu) Můžeme vyrazit.

Je tu jeden veliký bazén, rozčleněný na části. Vojtík nikde nestačí, hodí se mu, že se naučil udržet nad vodou. Plavání bych tomu úplně neříkala, ale neutopí se. Je tu relaxační zóna přímo v bazénu, kde jsou udělaná jakoby lehátka. Voda je ale studenější ne by se nám líbilo. dál je tu docela velký tobogán, který si moc užívá Vojtík. Dětský bazének (tam jsem nejvíc já), je zde teplá voda a naší kachně se tu líbí. Bože, kolikrát se to dítě potopilo, otřepalo a jelo se dál... Ve výčtu zbývá už jenom vířivka s velmi teplou vodou y venkovní bazén s taktéž velice příjemnou teplotou. Nevýhodou je stále déšť, který rychle ochlazuje hlavy návštěvníků.

Děti se vyřádily, unavily a cestou k večeři jsou mírumilovné a hodné. Taky brzo usínají.
Byl to skvělý den.
Budu dlouho vzpomínat.


Takže nejprve Hopsárium (výběr byl těžký, takže je jich více)

Kuličkový bazének - netřeba slov


Vojtíšek u balonkového děla

Daník hází balonky do stroje, který je vcucne nahoru, odkud padají na děti

Daník vpředu, Vojtík modré tričko (čekají až spadne nálož míčků)

Padá! (ohromná legrace pro všechny)

S tatínkem na hradu


Maminka se ráda obětovala na klouzačku :-)

V pizzerii

Vodníci

Tobogán

Kam dál