Co mě štve

Neděle v 7:24
Je dost věcí, lidí a situací, které mě štvou. Některé více, jiné méně. S něčím se dá něco dělat, s jiným nikoli. Jsou dny, kdy jsem naprosto spokojená, nekonfliktní a pak jsou ty druhé, kdy jsem naštvaná už od probuzení a říkávám, že jsem protivná i sama sobě. Řekla bych, že občas to takhle má každý, takže se nepovažuju za typ člověka, který by byl pořád naštvaný na něco. Ikdyž pravdou je, že jsem za takového byla označena v jedné diskuzi u svého článku. Troufám si říct, že jsem v rámci možností normální, ale to je na zvážení okolí. Každý totiž za normální považujeme jiné věci a hranici má každý jinde...

Asi nejvíc a dlouhodobě mě štve politická situace v naší republice. Z mého pohledu by pomohlo vyměnit všechny politiky na vysokých místech, kteří jen hrabou pro sebe a nedělají nic pro druhé. Ale ikdyby tohle šlo, doba než se tam dostanou noví, draví politici, kteří skončí stejně, by byla krátká a poté by se vše vrátilo do starých kolejí. Nejsem člověk, který jen křičí a nechodí volit. Chodím volit, ale asi blbě. Ne, nevolím velké strany. Vybírám maličké, které se sice nikam nedostanou, ale já tak nemám pocit,že ty příšery nahoře jsem si pomohla zvolit i já svým hlasem (ač uznávám, že to situaci nepomůže). Nebo volím menší zlo. Ano, přiznávám, volila jsem současného prezidenta. A také musím říct, že některé jeho názory se mi líbí. Například jeho názor na uprchlíky a aktuálně to, že propustí Kajínka (u kterého tvrdím od doby, co jsem tomu trochu začala rozumět, že nevraždil). No tohle by byla dlouhá debata a já upřímně politiku nemám vůbec ráda, takže dost, stačilo.

Štvou mě bezohlední lidé.
Štve mě, že musím chodit přes parkoviště s kočárem mezi auty, protože auta zde u nás parkují i na plochách, kde se stát nesmí a nikdo to neřeší. Ba dokonce to policisté tiše tolerují, protože je málo parkovacích míst.
Štve mě, že se tu běžně jezdí autem do pěší zóny, protože značky se tu nečtou a pak dochází k hádkám. Jo, tady přiznávám, že když se mi to na té samé cestě (mimochodem vede sídlištěm ke školkám a školám) stalo poněkolikáté, vyčkala jsem až auto zastaví a šla se dotyčné zeptat, kdo ji učil řídit. To jsem holt nevydržela s nervy. Mimochodem byla jsem slušná a trpělivě jí vysvětlovala, že je tam značka. Což ona smetla ze stolu a pro jistotu mi rovnou začala vyhrožovat rozbitím úst (řekla to poněkud ostřeji a podotýkám, že byla bílá). No nic. Tak jsem se vybouřila a tím to haslo. Nicméně pro příště půjdu středem cesty a neuhnu. Auta tam skutečně nesmí, ta značka tam je a nikde není zvláštní povolení pro vjezd. Ono totiž paní se nechce objíždět blok (ona je tam jinak samá jednosměrka) což chápu, ale já pokud jsem chodec, kopu za chodce a jako řidič se naopak chovám ohleduplně.
Štve mě i jiná bezohlednost. Třeba, že kuřáci kouří dětem pod nosy (s čímž ale nic neudělám to je fakt). Tím myslím lidi, kteří drží kočárek a vesele u toho kouří. Samozřejmě když někdo kouří pod nos mým dětem, zvednu se a odejdu, to dá rozum.
Štve mě, že se bojíme pomoci druhým, protože čekáme, že je to nastrčená finta a že když půjdeme pomoci, obrátí se to buď proti nám, nebo je to skutečně nějaká finta a budeme zmláceni či okradeni, nebo něco podobného. Mám na mysli třeba to, že někde na dálnici při okraji stojí auto, motor otevřený a nikdo nezastaví, protože si nemůže být jistý, že nikde v okolí nečíhá banda, která ho neokrade o poslední korunu v peněžence. Je mi líto těch, kteří mají problém skutečný a nikdo jim tím pádem nepomůže ze strachu z habaďůry. Sama jsem byla v situaci, kdy jsem potřebovala pomoci s autem. Jenže to bylo ve městě a zastavilo asi patnácté auto. S klidem mě míjeli i policajti...Tak asi tak.

Štve mě můj starší syn. Hodně. Často.
Někdy to přejdu, jindy jsem nepříčetná vzteky (pak je mi to líto).

Štve mě můj muž. Někdy. Když má "náladu". Říká potom věci, které se mi nelíbí. Protiřečí si oproti normálu. Potom si to buď nepamatuje, nebo mi tvrdí, že to tak určitě nemyslel. A já abych si vybrala. Jak mu mám věřit kdy teda myslí věci vážně?

Vytáčí mě můj exmanžel. Ale to by bylo nadlouho. Takže tak to prostě je.

Občas mě pěkně štve i naše miminko, ale tam se záhy problém (jeho) lehce vyřeší a je klid.

Dost často štvu sama sebe. Tím že se nechám lehce vytočit a dělám pak věci, které mě mrzí a nemůžu si pomoci.

A na závěr mě štvou běžné věci a je jich celá řádka. Celý život mě štve brzké vstávání, domácí práce, které nikdy nekončí, únik peněz rychlejším tempem, než je mi milé, štve mě hypotéka, která se jen pomaloučku splácí a ve výsledku to prostě není razantně vidět, štve mě velká zima, velké horko, moc děště, moc sucho, štve mě mytí nádobí, které mi asi tajně nosí sousedi, skřítci, nebo já nevím kdo, štvou mě nesmyslné poplatky, nárůst cen všeho, nespolupráce, moc práce a pomalý postup prací v našem bytě.

A to by pro dneššek mohlo být asi tak vše. Půlku věcí jsem zapomněla, ale i tak jsem toho vypsala dost :-)
A ulevilo se mi. Zase.
A těším se na večer, až mi přijede ten starší raubíř od otce. Že budu mít svá kuřátka pohromadě. A budu moci začít znovu a lépe. Jako pokaždé, kdy není doma a já si slibuju co už dělat nebudu a co udělám jinak.

Takže hezký den bez štvaní se a bez naštvání.
 

Oslava narozenin

14. května 2017 v 6:28
Uprostřed dortu hoří svíčka se šestkou. Je 11.května a Vojtíšek (můj starší syn) má narozeniny.
Sházíme se v celkem hojném počtu dvou babiček, nás rodičů, jednoho dědy a malého bratránka. Z dárečků má velkou radost, ač jsme to pojali dost školně. Dostal školní batoh s hasičským autem, penál také s hasičem (to bylo na jeho přání) a židli k psacímu stolu. Aby to nebylo tak strojené, dostal dva plyšáky - želvu a velblouda, který se mi obzvlášť v krámě líbil a také dva polštáře z Penny marketu, na které jsem poctviě sbírala body a schovávala je na tuto příležitost. Mezitím nám akce na polštáře skončila a díky babičce jsme stihli nasbírat bodíky na knížky podle večerníčků, takže do sbírky nám přibyl Vynálezce Alva a Krysáci. Ty teď čteme před spaním.

Dort se snědl téměř celý, kluci si celkem hezky hráli, pár strkanic bylo, ale urovnali jsme to. A my dospělí jsme si popovídali o všem a o ničem. Bylo to fajn.

Jen jak o tom přemýšlím, je strašné, jak to letí. Ano, šest let není žádná hrůza, ale ten čas se nedá vrátit a přitom se toho tolik stalo. Jak je možné, že to miminko, co jsem si přinesla z porodnice je už tak přerostlé? Drzé? Zlobivé? Ať je jaký chce, stejně to píšu s láskou a pýchou. Protože ho miluji! Nadevše!

Takže zlatíčko, vše nejlepší k narozeninám a do budoucna buď pořád tak správný kluk, jakým dokážeš být, když chceš!


Vojtíšek dne 12.5.2011

Vojtíšek, květen 2017

Oslavencův dort

Cestování s bolestí

16. dubna 2017 v 21:55
Když člověka něco bolí, povětšinou se to dá vydržet. Ať už se sebezapřením, nebo s pomocí léků.
Co se vydržet nedá a ani se to nemá, je bolest zubů.
A co dělat, když zub rozbolí ve svátek? (a že to tak je skoro vždy, aspoň ty moje mají kalendář...) Vyhledat nejbližší pohotovost samozřejmě.
Což se ovšem v dnešní době lehce řekne a hůř realizuje.
Jsme velké město. Okresní. A nemáme pravidelnou pohotovost. V dubnu funguje asi tak v pět vypsaných dní a ten "můj" to bohužel nebyl.
Můj zub si vybral Velký pátek, asi chtěl slavit, mrcha jeden. Přežít jakýmkoli způsobem do úterního rána jsem vyhodnotila jako nemožné.
Takže začala akce pohotovost.
Nejprv vyhledávání na internetu v okolí. Nabízel se Nymburk (jenže ten až v sobotu a to jsem měla v plánu být jinde), dál Liberec, kde to ovšem bylo na telefonickou dohodu a Praha.
Matička stověžatá zvítězila. Jenže ouvej, nemám navigaci...Tak zkusit prosit u kamarádky, která ji má aspoň v telefonu, jestli to absolvuje se mnou. Hodná holka, souhlasila a zachránila mě.
Naložit v půl 9 večer miminko (nikdo neměl odvahu hlídat) a jelo se směr Spálená ulice.
Přes vnitřní Prahu skoro 15km. Výborná cesta. Nesnáším Prahu ve dne, natož v noci. Z tramvají mám osypky (po pátečních zkušenostech ještě víc). Z parkovacích zón a jednosměrek je mi špatně od žaludku...zato jsem začala mít ráda policajty.

Nebudu to protahovat. Navigace nás vedla skoro spolehlivě až na to, že vzdálenost křižovatek ukazuje dost matoucí, takže se nám podařilo minout jednu odbočku, protože my odhadly víc metrů než mínila navigace. No nic, objely jsme to kudy tudy.
Najednou jsme však byi jaksi v místě, kde nám bylo jasné, že být nemáme. Tramvaj proti nám, tramvaj před námi...a ejhle ona to pěší zóna. Hlídkovalo na ní hejno policajtů. Dostala jsem to za 200kč s popisem cesty kudy kam správně (tou pěší zónou nám dovolili jet zpět) a doporučením, ať si aktualizujeme mapy, no nic. Jelo se dál. Dle pokynů policisty jsem se ocitla na křižovatce, kde jsem měla odbočit vpravo. A hle. Zákaz vjezdu krom tramvají a cyklistů...Tak jsem tam odbočila a další policajti. To už jsem dobrobvolně zastavila, ikdyž mě nestvěli a šla se zeptat na cestu i s tím že tam nemám co dělat. Klinika na dohled od auta, což o to, ale zaparkovat nebylo kde. Jediné volné místo bylo před hotelem a tam byl zákaz stání. Nicméně snažila jsem se tam vjet. Nervní, v noci s dlouhým autem, parkovat podélně s tramvají za zády, lahůdka. Nakonec jsem ukecala policistu, vmanévroval nás tam, protože jinak bych tam byla ještě dnes. Chilku se snažil ukecat ukrajinského vrátného, aby mě tam nechal stát. Marně, byl neoblomný. Já zoufalá, dítko probuzené, začínalo plakat. A Bůh se smiloval. Tři místa přede mnou odjíždí dodávka. Velká dodávka, hodně velká. Tam jsem dokázala zajet i já, huráá. Velké díky policistovi a mažeme na kliniku.
V čekárně asi 25 lidí odhadem. Pokládám na zem dítko, tašky a stojíme. Po chvilce se uvolnilo i místo k sezenjí. Zapřádáme hovor, většina je tu žen a matek k tomu. Vítězí solidarita. Na řadu jsem vpuštěna jako třetí. Moc děkuji při vstupu i potom při odchodu.
Zub mi otevřeli, kanálek vyčistili, úleva obrovská a okamžitá. Ani ne půl hodinky a jdeme zpět k autu.
Cestou zpět navigace perlila. Pro jistotu přestala fungovat místy zcela a tak jsme jeli za nosem. Kupodivu když se uráčila naskočit, byli jsme dobrým směrem a za málo minut jsme již uháněli dálnicí domů.
Celé jsme to dali do půlnoci, což považuji za skvělý čas.
Jedinou vadu to mělo. Synkovi to připadalo jako úžasné dobrodružství a usnul až v jednu (smál se na mě a broukal mi asi cosi o báječném výletě), ale jinak byl klid :-D
 


Motýli Praha

16. dubna 2017 v 21:26
V Praze v Botanické zahradě probíhá od dubna do května výstava motýlů. Chtěla jsem ji vidět již vloni, ale nějak jsem se tam nedostala. Letos jsem si to vynahradila i s Vojtíškem.
Přípravy byly velké, protože jsem musela sehnat spolehlivé hlídání pro miminko. Na webu sice bylo psáno, že s kočárkem je vstup možný, ale kamarádka mi prozradila, že je tam takové klima, že se mu tam rozhodně líbit nebude (měla pravdu).
Výlet byl naplánován, hlídání zajištěno (sestřenice ráda hlídá děti, miminka obzvlášť), zbývalo se jen těšit na sobotu.

V pátek mě rozbolel zub. Pohotovost v místě bydliště zrušená (respektivě fungující asi pět dní v měsíci a Velký pátek to zrovna nebyl...). Výlet ohrožen. Nakonec jsem si udělala Prahu 2x po sobě...Pátek večer na pohotovost a zpět (bylo by to na samostantý článek) no a v sobotu již bez bolesti pěkně naložit kočárek, sedačku na krmení, maminku, obě děti a vyrazili jsme.
Mamku a mladšího synka jsem vyložila v Benátkách, se starším pokračovala na Černý Most. Je tam takové šikovné parkoviště, kde se platí 20kč na den a téměř vždy je tam dostatek míst k zaparkování.
Odtud hezky metrem na Florenc, tam přestup směr Nádraží Holešovice a odtud 112 do Botanické. Z Florence jsme k velké radosti Vojtíška jeli harmonikovým autobusem, který zajišťoval náhradní přepravu. Všechno nám krásně navázalo, takže jsme brzy byli na místě.
Vstupné bylo tedy vyšší proti webu, možná jsem špatně četla, ale to nám náladu nezkazilo.
Fronta vinoucí se od vstupu do skleníku až na úpatí cesty už trochu ano. Ještěže bylo vlídné počasí. Nicméně celkem se to hýbalo, čekali jsme asi půl hodiny. Mezitím měl Vojtík prohlédlé všechny stánky, nejvíc jej zajímali motýli ve skle, tam se chodil proběhnout nějčastěji.
Ve Fata Morganě jsme si v šatně odložili batohy a svršky (oceňuji tento nápad) a vstoupili do říše snů.
Měla jsem strach, že Vojta se bude nudit, ale opak byl pravdou. Nejprv byly kolem nás jen rostliny všeho druhu. Ty zajímaly hlavně mě. Poté se před námi objevil průchod štolou, kde bylo po stranách obří akvárium, což zaujalo Vojtu moc. Mimochodem toto akvárium je největší sladkovodní v ČR, má obsah 220 000l vody (to jsem vyčetla v průvodci).
Po dostatečném prohlédnutí rybiček, kdy pobavil Vojta přítomnou skupinku lidí nadšeným výkřikem, že vidí elektrického úhoře, jsme se přesunuli dál a tam teprv začalo dobrodružství.
Prvního motýla objevil Vojtík (taky byl na to náležitě pyšný) a dál už to šlo jako na drátkách. Motýli různě posedávali, přelétali mezi návštěvníky a ve speciálních vitrinách se klubali z kukel na svět. Bylo to úžasné. Vojtík oči navrch hlavy, nadšený, opravdu ho to zaujalo. O sobě ani mluvit nemusím.
Jakoby se tam zastavil čas. Když jsme již měli prohlédnuto vše, vydali jsme se nazpět. U ryb jsme se ještě znovu zdrželi a poté jsme již opustili skleník.
Venku jsme si na památku vyrobili krásný obrázek velmi zajímavou technikou. Pracovalo se se šablonkou a barevným pískem. Děti to moc bavilo (všechny), dokonce něco dělali i samotní dospělí.
Nechali jsme si obrázek dát do fólie a vydali se na cestu zpět k autu a domů.
Cestou jsme nabrali zbytek rodiny, pobyli chvilku u prababičky (byla na víkend doma) a šťastní a spokojení se vydali k domovům.
Výlet byl nádherný, kdo má cestu do Prahy, doporučuji všem!


Náš první úlovek (mimochodem to je ten modrý motýl, takhle nenápadně vypadá když má křídla u sebe)

a tady v celé své kráse

na to jak se mrcasil, není ani rozmazaný (moc)

další krasavec


tenhle vyloženě pźoval (bohužel mi nejde nahrát fotka ve správné poloze)

zajímavý kousek

hrdý obdivovatel

škoda že to není tak vidět, kdo najde motýla, má malé bezvýznamné plus :-D

tvoříme mašinku


hotový obrázek

Kam dál