Co mají kluci po mně

21. července 2017 v 8:21
Když se mi narodil první syn, strašně se mě dotýkalo, že hned na porodním sále všichni říkali, že je celý tatínek. No vážně. Jen uviděla doktorka hlavičku, prohlásila, že podoba je neuvěřitelná. Taková nespravedlnost. To já si přece měla užívat veškerou sůávu. Já jsem ho nosila, cítila jeho pohyby a v bolestech ho přiváděla na svět 10 hodin (7 hodin jsem ovšem netušila že je to ono, to jsem byla doma a nutno říci že ty poslední tři v porodnici byly docela fofr). Když už to nebyla holčička, kterou jsem si strašně přála (bála jsem se, že kluk mi zemře jako předchozí ještě před narozením) měla jsem si užívat jak je celý já a ono zatím nic.
Dnes je mu šest let a má 9 měsíčního brášku (který je taky celý tatínek, ale jiný) a mně teprve včera došlo, co mají obě děti po mně.

Ten starší, Vojtíšek, má po mně tvrdý spánek. Neprobudí jej téměř nic a chruje se v posteli neskutečným způsobem, takže doteď má na posteli zábranu proti spadnutí, protože jinak padá vydatně a stále. Chilku ho nácházím hlavou v nohách, jindy napříč postelí, což je vzhledem k jeho výšce docela legrace, protože nohy má potom podél zdi a tělo naštorc.
Taky má teď po letech po mně nos a pusu a šibalské ohníčky v očích, které nemá ani po jednom z nás, protože já je mám temně hnědé až černé a jeho otec modrošedé, kdežto Vojtík má zelenohnědé. Je po mně strašný bordelář a pokud zavelím uklízet, poznávám se v něm. Vzteká se, tváří se jako by mu ubližovali a je celý já :-D (ovšem nevím jestli je to výhra)

Ten mladší, Daniel se zatím projevit úplně nemohl. Podobou se prolínáme oba, ač pusinku má také po mně jako Vojtíšek. Jinak je chvilku táty, chvilku můj. Uvidíme, co vyhraje. Oči má temně modré, až šedé, což taky nemá po tatínkovi, ten je má zelenomodré a spíš by cizí řekli, že jeho je Vojta. Co má ovšem naše mimi stoprocentně po mamince je spánková poloha. Zvykl si teď lehávat na břiše a prospí takto polovinu noci. Občas spí vyloženě nosem zabořeným do matrace, až se bojím, že se nebude mít kudy nadechnout (pro tyto případy máme naštěstí pod matrací podložku se senzorem, která hlídá, zda dítě dýchá a včas upozorňuje na problém). Podložku mám odzkoušenou na obou synech a nemohu si ji vynachválit.

Miluju svoje syny a každý den se těším, čím mě oba překvapí a potěší. Začíná mi být jedno, že by mě oba zapřeli podobou, hlavně že jsou zdraví, moji a šťastní.
 

Dovolená 2017

19. července 2017 v 20:51
Vloni jsem náhodně na internetu objevila obrázek kouzelného hotelu ve Špindlerově Mlýně. Prohlédli jsme fotky i recenze s mým Honzou a zamluvili si tam 8 denní pobyt. Protože se nám tam moclbilo, jeli jsme ve stjeném termínu i letos a rozhodně nelitujeme.

Tentokrát naši cestu ale provázela řada komplikací, které se nám nakonec s pomocí okolí podařilo vyřešit, ale byl to adrenalin do poslední chvíle.
Cestovat s dětmi, které jsou poměrně malé je záhul sám o sobě. Sbalit jim navíc vše potřebné, aby nijak nestrádali je úkol přetqžký (většinou to dopadá tak, že děti mají vše a zpaomínám doma svoje věci, vloni hřeben například...). Pro letošek jsme si od kamaráda zapůjčili rakev na střechu i s nosníky (či jak se ten krám jmenuje). Na naše auto pasovalo vše jak mělo, těšili jsme se na cestu. Ale aby to nebylo jednoduché. Čtyři dny před plánovaným výjezdem se nám rozbilo auto a se závadou se cestovat nedalo, protože bychom zničili motor. Do servisu jsem ho sice dát stihla, jenže k soukromníkovi a zrovna před námi byly svátky Cyrila a Metoděje a to se nepracovalo ani tady a navíc pán potom odjížděl na dovolenou. Co teď?
Honza navrhoval vlak, což jsem kategoricky zamítla a utnula hned v zárodku, protože představa cestování s golfkami, miminem, milionem věcí na sebe aby nikomu nic nechybělo, polovičkou koupelny, aby nic nechybělo Honzovi (ano skutečně bere víc kosmetiky než já, asi proto pořád vypadá dobře) a nutnou zábranu na postel, aby Vojta nepadal mi přišla jako více než hororová.
Takže auto si musíme půjčit. Jenže od koho? Můj táta má sice "nové" velké auto, ale je v tu dobu zrovna pryč a potřebuje jiné, které my mu půjčit nedokážeme na oplátku. Tchyně zjistila, že nemá technickou a autíčko je staré a je třeba, aby technickou zajistil automechanik. Tchán auto potřebuje k cestám do práce. Začínali jsme být mírně řečeno zoufalí.
Trn z paty nám nakonec vytrhl dospělý synovec, vlastnící stařičkou fabii, kterou naštěstí mohl postrádat celou dobu.
Rakev i s tím tentononcem na kterém to drží se tam dala dát též, takže jsme zabalili (dělala jsem si legraci, že nám chybí už jen koberec a lustr) a mohli jsme vyrazit. Co mi dělalo kapinku vrásky byl fakt, že auto nemá isofix, takže děti musely cestovat postaru v jiných autosedačkách, které mě od jisté doby děsí a přijdou mi nebezpečné, ale nedalo se nic jiného dělat.
Autíčko sebou škubalo (má na to věk holka) ale jelo, jen svítila kontrolka už od počátku. Stejná jako nám na autě našem, ale byli jsme ujištěni, že to synovci svítí už dlouho a že to už řešil a prý můžeme jet.
Ukázalo se, že nemá tak docela pravdu, neboť po asi polovině cesty, kde se občas jelo pomaleji, hodně do kopce a jednou jsme stáli v koloně čekající na průjezd úsekem se semaforem začala zmíněná kontrolka blikat, auto snížilo výkon na mimnimum, Honza znervózněl na maximum a auto jelo asi tak 30km/hod a sotva na dvojku...
Naštěstí byl zrovna čas oběda, takže jsme zaparkovali v prvním městě a šli hledat něco na zub. Oběd v malém domáckém pohostinství byl výtečný, ne moc drahý a Babočka (pokřtím okamžitě téměř každé auto) si odpočala natolik, že zbytek cesty už zase kontrolka jen svítila a auto jelo normálně.

Cestu k hotelu jsme znali, vydrápali jsme se serpentinami vzhůru a zaparkovali na štěrku před ním. Pokoj ještě nebyl připravený, byli jsme tu asi o půl hodinky dříve, takže jsme se posadili ve venkovním altánu a relaxovali. Byl zrovna nádherný den. Daniel poprvé viděl souvislou travnatou plochu bez keřů a stromů, myslela jsem si, že se na měkkém povrchu bude zdokonalovat z plazení na lezení, ale to jsem se přepočítala. Po položení do krásné travičky zvedl ruce i nohy a začal dávat najevo, že na tom rozhodně nepoleze, ani nic jiného a ať ho okamžitě zvedneme. Smáli jsme se mu, protože u toho vypadal roztomile, ale jeho přání jsme splnili (jen co jsme ho vyfotili)

Nebudu rozepisovat podrobně každý den, ani detail. Měli jsme polopenzi, snídani i večeři formou švédských stolů s tím, že k večeři byl teplý bufet. Výborně tam vaří, takže se nám podařilo donutit Vojtu celkem obstojně jíst a za dovolenou sice nepřibral, ale nezhubl. Daník ochutnal spoustu věcí, které by podle biomatek jistě neměl, ale protože jsem žena normální a od všeho sní drobeček tak se měl dobře. Ochutnal meloun, vánočku, takové ty křupavé chlebíčky, pudink, ovocné jogurty, hranolky (nesolené) a kdyby uměl jíst kousky, tak by ochutnal od všeho z našich talířů. Taky měl zmrzlinu, bráchy pití z lahve, smočené rtíky v pivu (sápe se po každém pití), kornoutek od zmrzliny a vrcholem blaha byla náhražka nutely (za celý pobyt měl dohromady asi tak jednu celou kávovou lžičku).
Prvně se ráchal celý ve vodě, protože součástí byl bazén, strašně se mu to líbilo, krásně potom spal.
Vojtík zase přišel na chuť hrám na playstationu, takže kromě jídla nebo doby, kdy jsme byli venku jsme ho neviděli. Venku jsme ale bývali hodně, protože pár set metrů od hotelu je pro děti lákavá dráha na snow tubbing, která je provozována i v létě bez sněhu s pomocí vody a mýdla řekla bych. Tam jsme utratili nejvíc peněz.
Jednou jsme byli i na vdálenější dráze bobové, kde jsem synkovi zakoupila vysněných 5 jízd a prostřídali jsme se s ním v bobu. Byli tam i známí zrovna, takže já jela jednou (bohatě stačilo), Honza taky jednou a teta byla odvážná, jela 3x.
Dvakrát jsem s Vojtíkem absolvovala přejezd na laně přes Labskou přehradu ve výšce 40m. To se mi náhodou líbilo, ač mám z výšek strach. Překonala jsem sama sebe a udělalo mi to radost, byl to super zážitek.

Přivezla jsem si nové zvonečky na strop (a pak že je tam nemají), Vojtík spoustu zážitků a celkově jsme byli moc spokojení všichni. My dospělí jsme se řádně pohádali jen jednou, já jsem doma s úlevou zjistila, že navzdory dobrému jídlu jsem nepřibrala (to bych se na to taky mohla vyprdnout na tu změnu postavy) a už jsem byla ráda, že jsme doma. Dovolená je fajn věc, ale doma je doma.

Daník se seznamuje s trávou (tráva vyhrává)

Vojtík a jeho nová zábava

Bráškové na trampolíně (malýmu se to moc a moc líbilo, miluje hopsání)

Jedna s mou maličkostí

Blbinky u summer tubingové dráhy

Tulící

Vojtík jede

Bazén

Jůů brácha má autíčka!

Ledová voda, ale křišťálově čistá

Jedna procházková

Rodinná

Začátek bobové dráhy

Přisvištění do cíle

Rodinná po úspěšném "přejezdu" přehrady po laně

Takhle krásná umyvadla mají v "našem" hotelu na toaletách, nepřestává mě to fascinovat, ve skutečnosti je to mnohem hezší, je podsvícené a okamžitě se mi vybaví moře a pláž

O reklamování bot

28. června 2017 v 10:36
Možná že z vašich reakcí zjistím, že jsem hloupá a že jste všichni o všem co budu jemnovat níže věděli. Pokud ne, nechť je toto poučením a varováním alespoň pro některé z vás.

Podělím se s vámi o zkušenost s reklamací bot.
V březnu tohoto roku jsem si koupila nové boty. Netuším jak se přesně jemnují, já tomuhle typu odjakživa říkám tenisky. Ty moje mají gumovou podrážku se vzorkem (takový trochu podobný jako má pneumatika) a svrchový materiál byl textilní, prodyšný. Boty jsou lehounké, na noze téměř nejsou cítit. Byly dražší (dnes jsem ovšem zjistila, že je to velmi relativní pojem). Takže stály 1090kč, měla jsem na ně slevu, takže stály jenom 807kč. Boty mají vpředu lepené špičky. Měla jsem v úmyslu je ráno nazout a vyrazit po městě na nákup, na pochůzky, na procházku. A přesně to jsem s nimi i dělala. Každý den. Asi po měsíci se mi začala trhat zevnitř pata. Moje chyba, že jsem věc neřešila okamžitě (netušila jsem kde je prodejní doklad). Moje chyba, že jsem je nepřestala okamžitě nosit (bylo už celkem teplo a já měla na výběr buď žabky nebo zimní pohorky...). No prostě boty jsem všehovšudy nosila asi dva měsíce.
Lístek jsem našla. Boty jela reklamovat. A dozvěděla jsem se spousty nových informací, nad kterými se mi ani nechce vztekat, nýbrž plakat.

Svoje boty miluju. Všechny. Nosím je nejlépe rdo úplného rozervání (což ovšem předpokládám po nošení v řádu několika let, nikoli za dva měsíce). Používám lžíci na boty. Nazouvám si boty plně rozepnuté. Nesešlapávám paty. Nekopu obuví do kamínků, štěrku a tomu podobných věcí. Z televize jsem poučena, že je mnoho typů obuvi a každý je určen pro jiné nošení, takže už by mne nenapadlo vzít si lodičky do města, když jsou to boty určené ke společenským akcím (no mě by to nenapadlo vůbec, protože je nenosím). Toto vše je mi známo.

Co mi známo dodnes nebylo:

- reklamaci mi zřejmě neuznají, protože nemám čisté podrážky (ano netušila jsem že obuv musím nejprv pomalu vydezinfikovat než ji předložím k reklamaci)
- boty se nesmí nosit celodenně a každodenně (to jsem skutečně netušila a přišla jsem si jako ve snách, mám prý mít několikero bot a střídat je, což je prý uvedeno v podmínkách užívání bot)
- bota byla levná!!! (tisíc korun? jako vážně?) takže jsem nemohla očekávat kvalitu!!! (a to mi jako vážně řekli v obuvi)
- bota je dětská, takže co jsem jako čekala když je stavěná na jinou váhu? (to jako fakt? a když jsem se na to ptala u kupování, tak mi bylo řečeno že to ničemu nevadí? mám malou nohu - 5,5 což je 38/39 a doteď jsem netušila že je rozdíl mezi 38 pro děti a 38 pro dospělého!!!)
- bota je značně onošená, takže jsem si měla koupit pracovní obuv, když jsem ji chtěla používat denně
A co mě nejvíc dostalo, že chci-li botu vhodnou pro každodenní nošení a očekávám že mi vydrží alespoň ty dva roky, po které běží záruka, tak musím kupovat obuv od tří tisíc výše...tak na to jsem již nereagovala vůbec, protože jsem byla totálně za debila...

Skutečně musím říci, že od nynějška budu boty vybírat obezřetně a asi budu chctít vše písemně než ji koupím. Zřejmě budu chodit bosa, aby na botách nevznikla vada nošením. Chce se mi plakat, nikoli být vzteklá. Protože tohle JE k pláči. Dříve jsem si koupila botu, co stála polovinu, chodila jsem v ní celý rok, tahala ji lesem, kalužemi a ona přesto vydržela všechno a nosila jsem ji přes sedm let. Byla psána jako celoroční vycházková obuv, byla kožená a tenkrát těsně před koncem záruky mi neuznali prasklý šev, protože to způsobil kontakt mého palce u nohy s botou (to jsem se smála), nicméně ty boty i s prasklým švem sloužily opravdu ještě dalších 5 let...

Možná si řeknete, proč nekupuju u Vietnamců za ceny lidové. Nemohu. Mám nesnášenlivost téměř všech materiálů bot. Mohu nosit většinou jen kožené boty, nebo mi nevadí některé typy textilních a u sandálí vypodložených bot. V levných botách mám do hodiny puchýře do krve, otlaky na prstech a jednou se mi dokonce udělala za den štěnice na palci u nohy a zbavovala jsem se jí přes čtvrt roku. Při došlapu na většinu stélek mne pálí nohy a kdo nezažil, neumí si představit tu bolest, kterou to způsobuje. Takže pro mně pouze dražší obuv a kvalitnější (ale po dnešku vím, že kvalitní nemám vlastně doma žádnou, protože tři tisíce jsem v životě za boty nedala...)

Takže všem, kteří něco z toho nevěděli přejhu, aby si na to dali příště pozor.
(mimochodem jdu zkontrolovat své nové sportovní sandále, jestli na nich taky není psána nějaká vychytávka, kvůli které by mě případnou reklamaci nevzali, protože důvod pro neuznání se najde vždy)
 


AVON pochod 2017

16. června 2017 v 14:19
V sobotu 10. června se uskutečnil 17. ročník AVON pochodu proti rakovině. Oproti loňskému ročníku, kdy byla nejvyšší účast (přes 28 000 lidí) nás bylo letos o pár tisíc méně, "jenom" 22 000. Stejně jako vloni vedla trasa na pražskou Štvanici, což je lehce přes 4km. Ze Staroměstského náměstí se vycházelo přesně v poledne, za bimbání orloje a mezi prvními šly celebrity, které jsou patrony této akce. Mohu jmenovat Ivu Pazderkovou, Gabrielu Laškovou (Kratochvílovou), Gábinu Partyšovou, Davida Deyla, Václava Noida Bártu (šel poprvé), Romana Vojtka, Soňu Norisovou, Hanu Holišovou a Petra Vágnera (víc si jich nepamatuji).
Stáli jsme u zábrany u samého startu, takže jsme je viděli z pár metrů na vlastní oči.
Počasí bylo fajn, na cestu nebylo ani vedro, ani zima. Letos jsme vyrazili nakonec v úplně jiném složneí, než jsem měla původně v plánu. Měla jsem jet já s oběma dětmi a moje kamarádka. Jenže kamarádka nakonec nemohla ze zdravotních důvodů, Daniela jsem raději nechala hlídat sestřenici (což si užili oba dva a nakonec bylo opravdu vedro) a místo kamarádky jela moje teta a Vojtík, ten nemohl chybět.
Teta je někdy až příliš přímý člověk, ale její reakce mě přímo šokovala. Já jsem ji totiž umlouvala na poslední chvíli den předtím a ona jela a čekala jsem vše od nadávek k činům, ale že se jí to bude líbit (a to jako moc) to ne. Takže mne příjemně překvapila a prohlásila, že příští rok, bude-li vpořádku, jede s námi zase. To už máme v plánu i Daníka s sebou. A největší překvápko? Svět je malý. Na Staromáku se potkala se svojí sousedkou a bývalou kolegyní. Obě bydlí ve stejném městě, ale potkat se musely v Praze...

V cíli byl program pro děti i dospělé, rok od roku se na děti myslí více, takže byly soutěže, bylo dětské tetování, líčení pro dospělé, účesy pro holčičky, spoustu občerstvení (které se jediné v areálu hradí, jinak je vše zdarma) a hlavně vystupovaly kapely. Letos jsme ale byli daleko od pódia, takže jsme je slyšeli příjemně tlumeně a stejně jsme museli brzo domů, protože Daníka bylo třeba doma uložit po šesté hodině.
Akce to byla víc než vydařená, prospěli jsme dobré věci, máme dobrý pocit a těšíme se na další ročník.


Něco "málo" fotek. Známé tváře jsem vynechala, neboť by mne mohl někdo napadnout kvůli autorským právům.


Startovní brána na Staroměstském náměstí

ten dům mne zaujal

Vojtík se kochá fontánou po cestě

Jdeme, jsme všude (ty růžové šmouhy, to jsme všechno MY)

ví někdo co to je za stavbu? (teta nevěděla, já už vůbec, ale líbilo se nám to)

Jsme v cíli (Štvanice)

Maskot pochodu - lenochod (to jako kdyby to trestuhodně někdo třeba nepoznal :-) )

Hasiči nesmí chybět (ani na akci, ani nám na fotce...)

Další maskot, toho již poznáte snadno (pro ty, kdo neví, je to hroch :-) )

Soutěže s Kubíkem - Vojtík sbírá jablko ze stromu

Kubíkovo pexeso

Méďa Kubík (ten z těch dětských pitíček)

Jediná fotka, kde jsme oba

Ladím s tričkem

Kam dál